Tento web je provozován na systému CMS.
Povídka
JAK JSEM SE STAL RYBÁŘEM
Vyrůstal jsem na malém městě poblíž rybníka. Svoje dětství jsem prožil jako většina mých vrstevníků. Chodil jsem do školy a snažil se o ty nejlepší výsledky, hrál s klukama fotbálek, lítal venku apod. Ale ze všeho nejraději jsem se chodil dívat k našemu rybníku.
Když přišlo jaro sedávali u něj muži na plátěných stoličkách, celí v zeleném s pruty opřenými u břehu a čekající na svou velkou rybu. Přišlo mi to úžasné. Taky jsem pocítil nutkání se k nim připojit a tiše čekat na svou velkou rybu, kterou bych s hrdostí přinesl domů mámě a ta by mi ji udělala k večeři.
Následující den jsem se oblékl do zeleného, vzal si plátěnou stoličku, klacík, provázek a vydal se k rybníku. Říkal jsem si, že to nebude nic tak těžkého ulovit si rybu.
Když jsem přišel k rybníku, na klacík si namotal provázek, ze země vydloubnul žížalu a přivázal ji na konec toho provázku a hrdě šel mezi ty chlapy. Sedl jsem si na stoličku, klacík s žížalou hodil do vody a vyčkával tu svou velkou rybu.
Po chvíli se jeden z nich začal usmívat a přistoupil ke mně. Vysvětlil mi, že na chytání ryb je třeba víc než jen zelený oděv, stolička a klacík s žížalou. Koukal jsem na něj nechápavě, ale nechal jsem si poradit, poněvadž jsem chtěl být tím velkým rybářem, jako je on. Vysvětlil mi, že musím mít pořádný prut, správnou návnadu a také trpělivost.
Chodil jsem tam každý den, než jsem se vše dozvěděl. Maminka mi koupila prut a od té doby chodím rybařit. Stal se ze mě rybář. Od té doby, vždy když si jdu zachytat, koukám na kolem pobíhající děti. Některá se zastaví a zadívají se k rybníku. Vzpomenu si na sebe a čekám, že i já budu jednou moci naučit někoho rybařit.
Povídka Lucie v. Horčicová