Tento web je provozován na systému CMS.
Z pera paní Ludmily
DOMOV
Není to dávno, kdy mě potkala
nepříjemná věc. Jmenovali mě správkyní menšího dědictví. Nešlo o žádnou
závratnou sumu. Všichni zúčastnění mi důvěřovali až na jednu osůbku. Stýkáme se
spolu čtyřicet let. Nikdy za ta léta neměla důvod mi nevěřit. Dnes je již věc
vyřízená a zcela průhledná. Jen já se občas nutím hasit svou hořkost ze všech
sil. Takovou bolest můžete zažít jen doma ve svém domově. V cizím prostředí od
cizích by to tak nebolelo.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněla,
když mi vyprávěli o slavnostním zahájení činnosti Domova seniorů ve Mšeně. Domov
je veliká věc. Všechny veliké ušlechtilé myšlenky se rodily v dobrých domovech.
Většina umělců a vědců děkuje domovu jako křesadlu, jehož jiskry se zažehují až
do dospělosti.
Domov seniorů je ovšem zařízením jiného druhu.
Je to místo, kde lidé domov teprve hledají. Často prožili těžký život a připadá
jim, že mají právo na kousek štěstí a klidu. To právo jistě mají, ale bylo by
dobře, aby si vzpomněli, že šťastný domov jejich dětství nedělala jenom máma
dobrým jídlem, ale museli se všichni snažit pracovat, být k sobě ohleduplní a
pomáhat si.
Věřím, že v každém takovém větším společenství se
najdou lidé, kteří nemají mapy svého niterného života prázdné, ale mají co
rozdávat, o co se dělit s ostatními. Lidé, kteří stářím zmoudřeli a dovedou se
vysmát pocitu své vlastní důležitosti. Lidé, kteří rozlišují malicherné od
zásadního a dokáží se dívat na život jako na divadlo. Ti jsou pak požehnáním
společnosti, neboť tvoří domov. Jsou pravou rukou vedoucích a výhrou pro
společenství domova. Mšenskému Domovu seniorů přeji co nejvíce dobrých
vypravěčů, veselých kreslířů, muzikantů a herců, prostě dobrých členů velké
rodiny.
Ludmila Svátková
ALJAŠKA
Příště bych se chtěla narodit na Aljašce. Nebýt mé vnučky a
pana Oty Ulče (moc chytrého novináře), byla bych zemřela v bludu. Vnučka se
přestěhovala na severovýchod USA a pořád si libovala, jak krásnou a svěží
zeleninu si užívají z Aljašky. Děláš si legraci ze staré báby, holčičko, říkala
jsem si. Já, ač nikoli čistá jedničkářka, si pamatuji ze školy, že se na té
Aljašce urodilo tolik ledovců, které by stačily pokrýt celou Českou republiku. V
písních od táboráku z časů mých „telecích“ let mi zůstalo v paměti, že tam
rýžují zlato v okolí řeky Yukon a kromě jelenů Karibu tam táhnou i lososi
peřejí.
Jak jsem už napsala, nebýt vnučky a pana Oty Ulče, byla
bych s těmi geografickými znalostmi vystačila do smrti. Úplně mě pobouřilo, když
pan Ulč píše, že tam mají autostrádu do města Anchorage, vroubenou květinami. To
je, což?
Nám nevroubí květiny ani naši cestu k demokracii. O
tom, co vroubí naše dálnice, skromně mlčíme. K demokracii se možná dokloužeme po
cestách namydlených blátem, zdržováni medvědy různých odstínů. Tam na Aljašce je
vše přesně označené, medvědy mají bílé, černé a hnědé. Ti barvy nemění.
Kolem výše zmíněného města Anchorage pěstují tu zázračnou
zeleninu. V televizi ukazovali mrkev, která vážila 10 kg (!), a hlávku zelí o
váze 50 kg. Ty rekordy nesvádějí na žádného místního Mičurina, ale na slunce,
které tam v létě svítí 20 hodin. Tak to vidíte!
Je mi líto
Rusů. Tu Aljašku prodal car „prohnilým kapitalistům“ za pár babek. Z Aljašky
teče ropná řeka do centrální Ameriky už řadu let. Cara si Rusové nezabili kvůli
Aljašce, ale chtěli změnu. Měnili své panovníky, jak říkáme u nás v Třeboni,
jako potápka nohy, špatné za horší.
Rusové teď , v 21. století
pokračují v genocidě Čečenců, kterou na tomto národu začal páchat car. Vysídlili
Čečence z oblastí, kde žili 3 tis. let př. n. l. Oni tam mají ropu a úrodná pole
jako Aljaška. Na Aljašce dostane každý obyvatel zdarma 1 000 dolarů ročně za to,
že tam žije. Čečenců není ani milion. Nábojů mají jejich „ochránci“ rozhodně
víc.
Ludmila Svátková
BILL GATES
Docela solidní noviny otiskly pořadník nejbohatších lidí na
zeměkouli. Zdá se vám asi směšné určovat takové pořadí. Víme, jak kolísavé jsou
ceny akcií, jak se mění kurzy peněz. Lidé si však rádi takhle hrají. Známe
soutěže o nejkrásnějšího, nejšťastnějšího nebo nejnosatějšího člověka, což je
jistě ještě absurdnější. Prý nejbohatší člověk na zemi je v současnosti Bill
Gates, počítačový magnát, označovaný za symbol informační revoluce. V naší zemi
ho podle obrázku pozná každý školák. Byl zde totiž nedávno již potřetí. Má prý
na svém kontě něco přes padesát miliard dolarů.
Další jména v
pořadníku jsem už nezkoumala. Nic mi neříkají. Až na samém konci je jméno té
„nejchudší“ z bohatých. J. K. Rowlingová vlastní „jenom“ jednu miliardu. Přitom
je na první pohled jasné, že spisovatelka fantaskních příběhů o Harry Potterovi
a Bill Gates jsou majiteli obrovské fantazie. Fantazie a odvaha riskovat byly
základem jejich bohatství. Do soutěže o tělesnou krásu by je nevybrali. Jinak je
prý o nich známo, že nežijí rozmařile. Chrání si své zdraví střídmým jídlem.
Peníze jsou pro ně prý jenom výrobním materiálem. Neumím si takový „výrobní
materiál“ představit. Jsou tedy pro ně něco jako prkna pro truhláře nebo hlína
pro cihláře? Jsou jejich „cihly“ dost kvalitní, aby přestavovaly a měnily svět?
Z naší země odletěl B. Gates do Číny. To je změna! Naše malá
zem a Čína s jednou a čtvrt miliardou lidí (celá EU bude mít od května necelou
půlmiliardu obyvatel). O cestě do Číny píší některé světové noviny okouzleně:
Čína se probouzí! Princem, který tu žlutou princeznu budí, je samozřejmě B.
Gates se svými počítačovými kouzly.
Četla jsem i jiné noviny a
zamrazilo mě v zádech z jejich starostí. Čína prý zbohatne a nastane i v ní,
dosud přechudé, stejný problém, jaký máme v našich zemích. Přibude přelidněná
Čína ke znečišťovatelům ovzduší a vod? Jak se s tím vyrovná již tolik poškozená
planeta Země?
Inu, ani B. Gates to nemá lehké. Padá na něho
veliká odpovědnost. Na jedné straně pro něho musí být velice lákavé dokázat to,
co se nepovedlo ani velmi moudrým filozofům – změnit nejkonzervativnější
imperium světa, v zemi, kde se neuznávají lidská práva. Bylo by to poprvé v
předlouhé historii Číny, že by tam prošla změna bez vraždění a hladomoru pomocí
informatiky. Tu poslední vlnu vražd a hladomoru při Maaově „Velkém skoku“ si
mnozí z nás pamatují. Zemřelo při ní třicet milionů nevinných. Tak nevím. Máme,
či nemáme Billu Gatesovi držet palce?
Ludmila Svátková