Tento web je provozován na systému CMS.
Stěhování
Vím zcela určitě, že to bylo koncem února, v takový klidný den. Sluníčko svítilo ještě dost nesměle, ale bylo + 10° C. Jan Jaromír Sirných nás požádal o pomoc při stěhování včel. Probíhaly dokončovací práce na stavbě Orlické přehrady. Místo, kde měl pan Sirný umístěny včely, bylo až dosud chráněno malým lesem – před otřesy a výbuchy způsobených odstřely skal. V posledních týdnech při hloubení jakéhosi koryta se však již včelínek i úly třásly. Na pomoc Járovi se nás tehdy sešlo asi osm.
Probíhalo to tak, že jeden z chlapců šikovně povytáhl v každém úlu plást, Jaro jej prohlédl a kývl hlavou, aby úl naložili. Odkýval takto všech dvanáct včelstev. Šedomodré oči Jaromíra zářily. Kampak na nás, kamarádi! Všechny matky kladou! Nás hned tak něco neroztřese. Život jde dál! Asi za čtyřicet dní budou z těch bílých vajíček zkušené včely dělnice. Rozkvetou lísky a včely budou jejich pylem živit mladušky v úlech i oplodňovat květy lísek. Tak to ve světě začíná. Taková skládačka života. Všechno, nebo mnoho do sebe v přírodě zapadá jako klíč do zámku.
Koutkem oka jsem zahlédla Jiřinku, jak se nadechuje k nějakému zamilovanému projevu chvály jeho moudrosti. Byla do Jara beznadějně zamilovaná. Její muž byl nenapravitelný záletník a ona si po odchodu dětí připadala opuštěná. „Jiřinko, ty duše opatrná a svědomitá, přeneseš nahoru tohle zařízení, viď že ano?“ přerušil ji Jaromír a ukázal na nějakou skříňku – Jiřinka zmateně přikývla. Já jsem snad posté obdivovala jeho schopnost předcházet trapným situacím a ulamovat hroty emocím. On „mrzák“ s nemocnýma nohama „předběhl“ nás všechny svým instinktem.
Nevím, kolik z nás kamarádů Jaromíra Sirného si tehdy uvědomilo, že to bylo naposled, kdy jsme se sešli v takové sestavě. Starý včelín – náš „parlament“ – vyslechl mnohé. Jásot nad koncem války. Smutek nad tím, že se vláda rozhodla zničit nejkrásnější údolí na Vltavě a postavit tam přehradu. Nikdo se neozval na protest, nikdo nenavrhl jinou možnost. Nebylo to tak dávno, co jsme tam v tom včelíně odsuzovali Němce.
Já i můj muž jsme si uvědomovali, že ztrácíme navždycky přátele a nová přátelství už nenavážeme, na to jsme už staří. Za dva měsíce jsme se totiž stěhovali do Mšena. Je to prý hezký kraj, řekl nám tehdy Jaromír. Škoda, že vás tam nemohu navštívit. Poprvé se před námi litoval.
Byli jsme již trochu zabydleni, když nás navštívil pan Voda, jeden z bývalých kamarádů. Oznámil nám, že J. J. Sirných zemřel. Mému muži odkázal sešit, ve kterém vypočítal, na kolika desítkách kilometrů stoupnou hladiny řek Lužnice a Otavy, ústících do Vltavy, až bude přehrada napuštěná. Já jsem dostala tabulku s nápisem, která visívala v jeho včelíně. Jinak mě pan Voda nabádal, abych nepřestala včelařit, i kdybych někdy měla smůlu. To určitě nebyl vzkaz od J. Sirných, ale spíš přání pana Vody. Říkal mi, že Mšensko je včelařský a pěstitelský ráj. Říkal mi, že včely vnímají ultrafialové záření a kdož prý, ví jestli nevnímají i krásné zpěvy, které k nim donáší kámen znělec z vrcholu Vrátenské hory. Zdejší med je prý určitě léčivý. V. Voda byl a zůstal naším dobrým přítelem a přál nám, aby se nám na novém místě líbilo.
J. Sirný se prý ještě stačil radovat, že starý Ždákovský řetězový most bude fungovat na Lužnici u Stádlce (mezi Táborem a Bechyní), tam, kde žil šťastné stáří vynálezce František Křižík. Litoval jen toho, že přehrada moc poničila jeho milovaný Voltýřovský potok. Říkal tomu potůčku učebnice přírodopisu. Vozívaly ho k němu děti z vesnice na žebřiňáčku. Nemocné nohy mu nesloužily již od dětství.
Je konec února. Trochu popletená vzpomínáním se blížím k mému včelínku. Matky kladou – sláva, život pokračuje. Na cedulce, kterou mi přivezl tenkrát p. Voda je napsáno: Život je přesevšechno krásný.
Ludmila Svátková