Tento web je provozován na systému CMS.
Loudil jsem staré fotky od pamětníků
Novinář Jiří Říha uspořádal další výstavu dobových fotografií ze starobylého Mšena
Staví mosty přes řeku času. Sbírá letité fotky svého milovaného Mšena, aby je mohl ukázat dalším lidem, kteří v městečku žijí, nebo tudy procházejí cestou do kokořínských lesů. Dějiny a vzpomínky pak spojuje s dnešní dobou. S foťákem v ruce hledá místa, odkud byly staré snímky pořízeny. Až když stojí přesně tam, kde byl před sto lety jeho předchůdce v pumpkách a slamáku, je spokojený. Jiří Říha uspořádal na mšenské radnici už třetí výstavu černobílých snímků Mšena a okolí, kterou měli lidé možnost vidět od 24. června do 15. července.
Čím byla letošní výstava jiná než ty dvě předchozí?
Byla naprosto jiná, s těmi předchozími se nedá podle mě koncepčně vůbec srovnat. Loni a předloni se tam lidé setkávali s různě velkými fotkami v takovém starém stylu, na barevných kartonech, jako se dělávaly výstavky fotografií někdy ve třicátých letech minulého století. Ale teď to bylo jiné…
A v čem přesně?
Hlavní změnou bylo letošní téma Mosty přes řeku času. Celé to bylo především o srovnání doby dávno minulé se současnou. Předchozí dvě výstavy lidem ukazovaly jen staré časy, nikoli srovnání s dnešní podobou stejných míst. Někteří návštěvníci, hlavně turisté tak mnohdy netušili, kde místa z fotografií vlastně jsou, nedokázali je přiřadit k tomu, co ve Mšeně vidí. Teď měli vedle každého starého snímku i nový, pořízený krátce před výstavou a focený ze stejného místa.
Co je podle vás hezčí, pohled dřívější, nebo dnešní?
Není to tak snadné. Každý si musí odpovědět na otázku: Je minulost skutečně tak černobílá, nebo je v něčem lepší než současnost? S touto větou se také návštěvníci výstavy setkali už na úvodním panelu.
Bylo těžké najít přesná místa, z nichž byly tehdejší snímky pořízeny?
Většinou ne, ale pár míst, ze kterých už nebylo možné například kvůli nové výstavbě nebo dalším změnám fotit, se našlo.
Jak vás vůbec napadlo takovou výstavu uspořádat?
Chtěl jsem ty staré ulice, domy i tehdejší Mšeňáky prostě jen ukázat ostatním. Ty fotky by mi byly úplně k ničemu, kdybych je nechal schované po šuplících. Mají své kouzlo. A hlavně je podle mě důležité, aby obyvatelé našeho městečka znali jeho historii, byla by škoda, kdyby se na něj dívali jen přítomností a zapomněli na historii, která byla podle mě tak krásná.
Pomáhá vám někdo s výstavou, nebo to zvládáte sám?
Letos mi opravdu hodně pomohla Zuzana Paučová, krajinářský architekt. Nová koncepce výstavy je především její práce. Jsem jí za to opravdu vděčný, lidem se to moc líbí, a to je to nejdůležitější. Nesmím zapomenout ani na kamarády z okrašlovacího spolku, kteří také přidali ruku k dílu, ať už pomohli s propagací, roznášením letáčků nebo s přípravou občerstvení na vernisáži. Všem moc děkuju.
Kolik fotek už ve své sbírce máte?
Přesně jsem je nepočítal, ale myslím, že jich je něco kolem dvanácti set.
Kde jste je vlastně získával?
Už jsou to skoro čtyři roky, kdy jsem se náhodou dostal k prvním fotografiím starého Mšena. Zaujala mě hned první fotka bývalého větrného mlýna, kterou mi půjčil kamarád. A tím se to všechno rozjelo. Obrátil jsem se na starší lidi ve městě, běhal jsem po pamětnících a loudil od nich další a další snímky z jejich archivů. Pak jsem jen skenoval a skenoval. Pomáhal mi přitom kamarád Mirek Živný starší.
Která z fotek je nejstarší?
Radnice v době, kdy měla ještě věžičku, je to fotka před velkým požárem v roce 1867, který spálil skoro půlku Mšena. Je už hodně zažloutlá.
A která z nich je pro vás nejcennější?
Nějak to neporovnávám, každá stará fotografie má svoje kouzlo. Možná mám trochu radši fotky, kde jsou vidět lidé, které jsou živější než ty, kde jsou jen budovy, skalní útvary nebo lesy. Mezi mé oblíbené fotky patří i pohled na Mšeno od větrného mlýna na Větráku, v dálce je vidět další mlýn, ze kterého pocházel historik a jeden ze zakladatelů české archeologie Josef Ladislav Píč. Na spodní části fotky je vidět pán sedící pod slunečníkem. Tu mám dokonce ve velkém formátu zarámovanou v obýváku. Dlouho jsem také všude sháněl fotografii Hlučovského mlýna, který patřil několik století naší rodině a kde se v roce 1908 narodila moje babička. Nakonec jsem ji získal, mlýn tam sice není až tak moc vidět, ale je pro mě důležitá.
Když jste navštěvoval pamětníky, určitě jste si i hodně povídali. Bylo něco, co vás v jejich vyprávění překvapilo?
Určitě. Právě jejich příběhy byly mnohdy tím nejzajímavějším, k čemu jsem se dostal. Jeden pamětník mi například vyprávěl, jak jako asi devatenáctiletý kluk pomáhal při odzbrojování Němců na konci druhé světové války. Líčil nervozitu té doby. Byl jen kousek od místa, kde omylem zastřelili jednoho ze mšenských obchodníků, když stříleli na prchajícího německého mladíka. Někdy při těch příbězích leze až mráz po zádech…
Asi je to zbytečná otázka, ale jaký máte vztah ke Mšenu?
Mšeno je pro mě domovem, který mám moc rád. Už jako malý kluk jsem říkával, že Mšeno nikdy neopustím. A stojím si za tím dodnes.
Kdy jste se začal zajímat o jeho historii?
Nejvíc asi právě ve chvíli, kdy jsem začal shromažďovat ty staré fotky. Spolu s nimi jsem často získal i různé staré dokumenty, brožury, zápisky, dokonce i plány starých mšenských domů nebo výuční listy řemeslníků.
Je podle vás v historii městečka něco, co běžný Mšeňák neví a přitom je to zajímavé?
Toho bude víc. Teď mě zrovna napadá Hlovecká studánka, kterou se nám s okrašlovacím spolkem podařilo nedávno zrekonstruovat. Je to místo, o němž mnoho lidí vůbec nevědělo, přitom tam v dobách, kdy Mšeno trpělo velkým nedostatkem vody, naši předkové chodili den co den s putnami. Dnes si tam lidé opět nacházejí cestu.
A něco na závěr?
Chtěl bych jen připomenout, že lidé, kteří výstavu letos nestihli, budou mít možnost její podstatnou část brzy spatřit ještě ve zvoničce v Mělnické ulici, kde budou panely s fotografiemi na nějaký čas instalovány ve zmenšené podobě.
Jiří Říha
Vystudoval střední zahradnickou školu v Mělníku, poslední čtyři roky pracuje jako redaktor Mělnického deníku. Je jedním ze zakladatelů mšenského veteran klubu, jehož je jednatelem. Je také předsedou před dvěma lety obnoveného Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí. Je svobodný, za pár dní mu bude šestadvacet let. Mezi jeho záliby patří historie, zahrada, turistika, fotografování a dílna.
Petra Špitálská, Mělnický deník