Tento web je provozován na systému CMS.
Archeolog Lička odhalil výsledky výzkumu ve Mšeně
Mšeno - Dlouhých dvacet let trval archeologický výzkum ve Mšeně, který ve své nové publikaci (Osídlení ze starší etapy vývoje kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně) přibližuje vedoucí výzkumu Dr. Milan Lička. V brožované knize vydané Národním muzeem jeden z předních odborníků na období mladší doby kamenné (neolit) odhaluje výsledky práce probíhající v letech 1968 až 1988 v prostoru hliniště bývalé mšenské cihelny. Dnes je tam skládka komunálního odpadu.
„Hledal jsem tehdy lokalitu, která odpovídala jak mým osobním zájmům, tak zájmům Národního muzea. Mělo jít o kulturu s vypíchanou keramikou, což je jedna ze zásadních kultur našeho neolitu,“ říká archeolog, podle něhož v prostoru dávného sídliště, které se rozkládalo na jižní až jihovýchodní straně Mšena, převládala právě kultura s vypíchanou keramikou (5000 až 4500 před Kristem).
Ačkoli období této kultury bylo tím nejdůležitějším obdobím, kvůli kterému doktor Lička se svým týmem před bezmála padesáti lety mšenský výzkum zahájil, nebylo jediným. Vykopávky ve Mšeně totiž odhalily osídlení hned z několika dalších věků.
„Bylo tam zastoupeno osídlení ze šestého a pátého století před Kristem, které představovalo pohřebiště se žárovými hroby. V menší míře jsme pak nalezli stopy po osídlení z konce pozdní doby kamenné - kultury zvoncovitých pohárů, což je přibližně 2700 až 2300 let před Kristem. Nechyběly ani stopy osídlení ze starší doby bronzové, kultury únětické. To je období zhruba od 2300 do 1700 před Kristem,“ líčí archeolog, který se ve své monografii vydané v rámci archeologické edice Fontes Archaeologici Pragenses zaměřuje především na dvě významné části výzkumu. Tou první je hromadný pohřeb čtyř jedinců v zásobní jámě, druhá část pak důkladně analyzuje keramiku zkoumané doby, její tvary, vzory a techniku.
Ličkův tým ve Mšeně během dvacetiletého výzkumu objevil půdorysy domů kůlové konstrukce, vedle nich takzvané stavební jámy. Ty vznikly tím, že z nich lidé získávali hlínu pro výrobu keramiky nebo omítku domů. Příroda objevitelům zachovala i takzvané zásobní jámy válcovitého nebo hruškovitého tvaru, které sloužily ke skladování potravy, a to především obilovin. „Z nálezů mohu jmenovat především keramiku, která je velmi viditelným znakem mladší doby kamenné. Dále pak šlo o broušené kamenné nástroje, které byly využívány vyloženě k opracování dřeva, a to i ty, které nazýváme motykami. Mezi nálezy byly samozřejmě i ruční kamenné mlýnky na drcení obilí, pískovcové brousky a štípaná industrie,“ vyjmenovává dr. Lička a vzápětí se rozhovoří o jámě s pohřbenými, která prý přinesla neobyčejně mnoho informací.
V jámě se totiž výjimečně zachovaly i kosti, i když v bídném stavu. „Vzhledem k agresivnímu prostředí se v naší lokalitě jiné kosti a organický materiál nezachoval. Z kostry většinou zůstanou jen zuby nebo opálené kosti,“ vysvětluje archeolog, podle něhož se dalo zjistit, že šlo o čtyři osoby uložené v pietní poloze hlavou k jihu. Dva dospělí a dvě děti. Kosti byly bohužel v tak špatném stavu, že nebylo možné zjistit, zda šlo o rodinu. Je to ovšem velmi pravděpodobné.
„Objekt byl ještě zajímavý tím, že jsme na dně jámy objevili jednu kompletní nádobu, která byla úmyslně rozbita a pečlivě rozložena do jedné vrstvy, nešlo o její rozpad způsobený tlakem země. Tuto nádobu pak převršili čistou sprašovou hlínou, čímž vzniklo falešné dno. Na vrstvě sprašové hlíny jsme objevili výrazné stopy po ohni, které byly i na stěnách - evidentní stopy po ohništi. To bylo zahrnuto další vrstvou hlíny, ale ještě předtím byly po obvodu jámy rozloženy předměty, jako například sekeromlat, úlomek kamenného mlýnku na obilí, pazourky a organický materiál ve formě uhlíku, který se zachoval díky tomu, že byl ještě v doutnajícím stavu překryt další vrstvou hlíny. Teprve pak byly do jámy položeny čtyři osoby, které byly následně zahrnuty ornicí,“ podrobně popisuje Milan Lička.
Objev hrobu v zásobní jámě je podle vedoucího výzkumu zajímavý také z toho důvodu, že se nacházel uvnitř sídliště. Už tehdy totiž existovaly hřbitovy, které byly stranou vesnice. Otázkou tak zůstává, proč se někdy pohřbívalo i mezi domy. „Důvodů může být několik. Mohlo jít například o cizince, které nebylo možné pohřbít do pohřebiště, mohlo jít o vraždu, jejíž oběti se musely co nejrychleji uklidit do existující jámy. Nebo mohli mít podezření na epidemii, tak rodinu rychle umístili do jámy a zahrnuli. Nejde vyloučit, že by mohlo jít o významnou rodinu, ale tam bychom předpokládali, že by v blízkosti koster byly celé předměty, takzvané milodary. Důvod mohl být i ryze praktický. Třeba ti lidé zemřeli v zimě, kdy byla půda promrzlá, takže je pohřbili do existující jámy,“ zmiňuje své domněnky dr. Lička.
Jáma s kosterními pozůstatky poskytla archeologům například i spoustu rostlinných zbytků. Kromě obilek, které ukazují na pěstování pšenice, se našla semena dalších zhruba čtyřiceti druhů rostlin, zejména bylin. „U zubů se v laboratoři podařilo speciální analýzou zjistit, že dva jedinci jedli v hojné míře maso, další pak potravu smíšenou - masitou i rostlinnou,“ podotýká odborník na mladší dobu kamennou.
Archeolog Národního muzea při výzkumu spolupracoval s místními lidmi, mezi nimiž si vedle učitele Jana Němce dobře vzpomíná na manžele Hodboďovy ze Sedlce, kteří prý byli nesmírně pracovití. „Účetní muzea se domnívali, že bereme výplatu za černé duše, byli totiž oba narození ještě v devatenáctém století, takže se nikomu nechtělo věřit, že nám pomáhali při vykopávkách. S nimi tam pracovala například i paní Lišková ze staré školy s vnukem Josefem a řada dalších lidí z okolí.“
Ve vzpomínkách dr. Ličky zůstává i mšenský kovář Jan Čamrda, který výzkumníkům vyráběl potřebné nástroje. Paní Anna Kaulerová jim zase připravovala večeře U Bažanta, kde nějaký čas bydleli. Jindy využívali pohostinnost manželů Mansfeldových v restauraci U Zlatého lva. „Nějaký čas jsme měli z Nebužel půjčenou maringotku, pak jsme si koupili obytný přívěs. A následně jsme si jedním tesařem nechali vybudovat jednoduchou chatku kolem mobilní buňky, kde jsme také bydleli,“ vrací se ve vzpomínkách Milan Lička, který během výzkumu se svými kolegy prováděl i různé experimenty s výrobou keramiky.
Jiří Říha
Publikaci Dr. Milana Ličky o výzkumu ve Mšeně, je možné si zapůjčit v mšenské knihovně nebo objednat na eshop.nm.cz, případně na telefonu 224 497 125. Autor chystá k vydání druhý díl.
PhDr. Milan Lička, CSc.
je český archeolog (*1939) zabývající se neolitem, zvláště kulturou s lineární keramikou, kulturou s vypíchanou keramikou a technologií neolitické keramiky. Je emeritním pracovníkem Národního muzea. V letech 1963 až 1968 byl zaměstnán v muzeích v Ústí nad Labem a Poděbradech. V letech 1968 až 2011 pracoval v oddělení prehistorie a protohistorie NM v Praze, mj. jako jeho vedoucí a jako zástupce ředitele Historického muzea - Národního muzea. Uskutečnil řadu archeologických výzkumů, z nichž největší proběhly v Kosoři (kultura s lineární keramikou) a ve Mšeně (kultura s vypíchanou keramikou).