Tento web je provozován na systému CMS.
Seriál pro knihomoly
Gabo obdivoval Fidela Castra
K oblíbeným žánrům současnosti patří autobiografie či biografie. Obvykle však v našem prostředí přinášejí zčásti pozměněný obraz té či oné osobnosti. Záleží na tom, co je třeba vyzdvihnout a co skrýt. Napsat objektivní biografii je nelehký úkol, neboť životopisec musí mít vždy nějaký vztah k osobě, jejíž život popisuje. Tato a mnohá další úskalí činí z žánru biografie mnohdy literaturu druhé či třetí kategorie, neřku-li přímo brakovou. Avšak existují i výjimky.
Mezi ně bezesporu patří kniha Geralda Martina (1944), kritika latinskoamerické literatury, nazvaná jednoduše Gabriel García Marquéz Život (angl. 2008, čes. 2013). Gerald Martin, odborník na iberoamerickou literaturu a profesor na univerzitě v Pittsburghu, věnoval práci na této knize téměř 20 let života. A je to znát nejen na rozsahu, ale především na hloubce, do jaké mapuje život jednoho z nejznámějších latinskoamerických spisovatelů 20. století, Kolumbijce G. G. Marquéze, nositele Nobelovy ceny.
Jde o neobyčejně působivý obraz životní pouti muže, který se díky své touze vyprávět, jak o ní sám píše ve svém do značné míry stylizovaném životopise Žít, abych mohl vyprávět (2002, čes. 2003), píli, obrovskému talentu a také umění být ve správný čas na správném místě, stal jedním z velkých romanopisců minulého století. Geraldu Martinovi, o němž se Marquéz, známý svou nechutí k poskytování detailů ze soukromí, vyjádřil jako o svém oficiálním životopisci, se podařilo ukázat Marquézův život co nejpravdivěji, bez příkras a mýtů, jež často kolem sebe Marquéz, legendární mystifikátor a fabulátor, vytvářel.
Kniha je rozdělena na několik oddílů, které odpovídají důležitým obdobím Marquézovy životní dráhy. Je příznačné, že nejrozsáhlejší oddíl je věnován jeho dětství prožitému na pobřeží Kolumbie, v městečku Aracatace, kde se formoval nejen vztah k rodině (Gabriel, zvaný Gabo, byl nejstarší z jedenácti dětí, jeho matka jej svěřila v útlém věku babičce a dědečkovi na výchovu, po období relativního blahobytu se rodina musela všelijak protloukat), ale i ke světu kolem. Martin až psychoanalyticky rozebírá Marquézův celoživotní komplikovaný vztah k matce, která chlapce v podstatě opustila, zaměřuje se na vlivy výchovy ze strany dědečka a babičky, ale i ostatních rodinných příslušníků. Do popředí se dostává i nelichotivě vykreslený otec a jeho pochybné obchody. Zde, ve všech postavách Marquézova dětství, jsou podle Martina zakotveny předobrazy pozdějších hrdinů jeho knih.
Zajímavou kapitolou jsou politické názory G. G. Marquéze, velkého obdivovatele kubánské revoluce a jejího vůdce Fidela Castra. Pro nás, Středoevropany, jsou těžko uchopitelné, avšak politický kontext jihoamerického kontinentu minulého století nám neumožňuje je odsuzovat. Podle Martina vyplývají ze samotné povahy Kolumbie a jejího politického uspořádání. Neméně zajímavé čtení přináší Marquézův evropský pobyt (kromě Itálie a Francie se podíval také do tzv. východoevropského bloku, byl v Praze, Budapešti, Moskvě). Dobu před světově proslulým a uznávaným románem Sto roků samoty (1967) lze charakterizovat jako tření bídy s nouzí. Ač Marquézovi sem tam vychází články či povídky v novinách, na uživení to nestačí. Pak však přichází přímo raketová cesta vzhůru. Závěr knihy líčí autora jako osobnost, která se zná s prezidenty a prominenty našeho světa, ale také jako starého člověka, jehož začínají postihovat problémy s pamětí, což je – a pro spisovatele zvlášť – rána pod pás.
Pro úplnost je třeba dodat, že současně s Martinovou knihou je vhodné přečíst si i výše zmíněný Marquézův titul Žít, abych mohl vyprávět. A pokud nejste zrovna naladěni na biografické údaje, sáhněte po Sto rocích samoty. Ne nadarmo právě především za ně získal roku 1982 Marquéz Nobelovu cenu za literaturu. Jde o knihu plnou tajemství a řečeno slovy Josefa Čapka: „Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé, tajemství vyzývavá.“
(vkv)