Tento web je provozován na systému CMS.
Melancholik a ti druzí
Určitě jste se už setkali s Eysenckovou typologií temperamentu – čtyři osobnostní typy, které pojmenoval nejprve Hippokrates, se liší mírou stability a extroverze. V učebnicích psychologie to vypadá jako bohapustá a k uzoufání nudná teorie, ale v praxi, to je už jiná.
Napadlo vás někdy, jak to vypadá, když se v jedné domácnosti sejdou čtyři osoby různých temperamentů? Krásně to může ilustrovat běžné všední ráno, dejme tomu úterý. Je 7.20, mladší dcera, v jejímž temperamentu zcela převážil flegmatik, sedí už minimálně 10 minut na WC a tvrdí, že ještě není. Před koupelnou fronta - po pravdě tedy jen moje maličkost a syn, nicméně oba jsme již dost nervózní, byť každý z jiného důvodu. Já, neboť je mi jasné, že tu poradu v 7.30 fakt nemohu stihnout. Pubertálního syna zase přechází jeho lehkovážný postoj sangvinika, neboť v koupelně zapomněl mobil a kdo ví, jaké to je deset minut bez mobilu, zcela jistě chápe, že to youtuberské video prostě musí dokoukat hned teď. Z koupelny se neozývá žádný zvuk. Pojmu podezření, že tam snad dcera usnula, takže navzdory svému temperamentu melancholika a zároveň natruc všem vychovatelským zásadám zvýším hlas. Milá dcera na můj hysterický jekot odpoví, že neví, že spěcháme a že se snad může vykakat, ne? Do toho ten puberťák ve frontě vedle mne rapuje, že jeho sestra je troll.
Napětí by se dalo krájet. Vydržím ještě 10 vteřin a pak vybuchnu, vycházející hudební hvězda schytá pár pohlavků, načež naše malá princezna vyleze s bůhvíproč ublíženým výrazem z koupelny a jde se převléknout. Je 7.30. Rozhoduji se, zda se odvážit otevřít dveře do pokoje, kde se – možná – převléká, nebo se poddat vůli Boží.
Pokud neposlechnu svůj temperament a nevydržím to, přistihnu ji, jak sedí na gauči a prohlíží si nohu (v lepším případě už bez pyžámka) ze všech možných úhlů. Zde mohou nastat dvě varianty: buď se budu kochat s ní, jak má nohy krásně dlouhé, nebo – a to je častější případ – prasknou ty špagátky, kterým se říká nervy, a já už ječím tak, že to jde z naší Jungmannovy ulice slyšet až do Dobrovského. Ta leží sice hned vedle, ale oba nebožtíky obrozence, po nichž jsou ulice pojmenovány, by můj hlásek jistě probudil z věčného spánku.
Vidouc, že je maminka rozrušena, počne se mé flegmatické robátko převlékat. Tedy pokusí se o to. Následují další peripetie jako česání vlásků (netušíte, kam stále emigrují gumičky do vlasů?), čištění zubů a další úkony, jichž je třeba se před odchodem z domu zhostit.
V 7.45 se mi podaří nacpat obě děti do auta. Sangvinik mi při té příležitosti hlásí, že nutně potřebuje kapesné, protože svačinu nechal v lednici, přičemž mu tvář zdobí široký úsměv. S tímtéž úsměvem vypouští informaci o včerejší písemce, která jaksi nedopadla. Tedy vlastně dopadla dobře, protože trojka je přece o dost lepší než čtyřka, no ne, a „všichni to měli horší, mami.“ Snažím se zachovat svůj pověstný klid.
Když v 7.50 otvírám dveře do kanceláře, zasáhnou mě blesky sršící z očí šéfové. No co jí mám asi tak vykládat? Šeptnu naprosto nepravděpodobný důvod omluvy a zpocená kecnu na svou židli.
Večer si stěžuji tatínkovi drahých ratolestí, který přislíbí, že druhý den děti vypraví on. Vzhledem
k tomu, že je cholerik, který „startuje na první dobrou“, obávám se rána snad ještě více. Ovšem děti – jako vždy – překvapí a zvolí správnou strategii, s níž je nutné přistupovat k cholerikovi.. U stolu sedí dva dorůžova vyspaní zlatovlasí andílkové, kteří spořádaně stolují a přitom vypadají jako vystřižení z příručky Guth-Jarkovského o slušném
chování. Manžel s nimi diskutuje o nějaké environmentální problematice a já jen lapám po dechu. Když hodiny ukazují 7.20 a obě dítka – bez ohledu na typ temperamentu – hlásí, že jsou nachystána k odchodu, tak to se mnou (být cholerikem) málem sekne. Řeknu vám: mám vlastně štěstí, že jsem melancholik.
(w)