Tento web je provozován na systému CMS.
Seriál pro knihomoly
Pohřbený obr zůstane v paměti
Jméno Kazuo Ishiguro (1954) mohli zaznamenat naši čtenáři v souvislosti s loňským udílením Nobelovy ceny za literaturu, jejímž držitelem se tento Japonec, žijící od útlého věku ve Velké Británii, tehdy stal. K jeho nejnovějším počinům patří román Pohřbený obr (2015, česky 2017), v němž autor vzdává hold klasickému umění vyprávět.
Příběh se odehrává kdesi ve středověké Anglii, v době, která je velmi volně určena odchodem Římanů a jejich rozpadajícím se dědictvím, jakož i artušovskou tradicí. Co se žánru týče, vzpírá se kniha přesnému určení snad ještě více než zasazení do časového rámce. Ačkoli dílo díky své kompozici snese označení román, není možné jej jednoduše zařadit do nějaké kolonky.
Hlavním motivem je cesta, na níž ústřední dvojice, staří manželé Axl a Beatrice, pomalu procitají ze zapomnění a zapomínání a hledají své vzpomínky. Avšak dvojice zde nalezneme více, ať už jde o Gawaina, rytíře z Artušovy družiny a jeho koně Horáce, či o mnicha Jonáše a jeho mlčenlivého druha Niniána, nebo o saského válečníka Wistana a Edwina, jeho mladičkého spolubojovníka.
V polomytickém prostředí, v němž je možné střetnout se s obry, skřety i draky, mizí hranice mezi realitou a sněním.
Staří manželé, kteří putují za svým synem, o němž se však nedozvídáme nic určitého, žijí v kraji, který je obestřen mlhou, jež se vznáší nad vzpomínkami národa i vzpomínkami osobními. Snad právě ono zapomnění, do něhož jsou obyvatelé onoho místa „zakleti,“ jim umožňuje žít ve spokojeném svazku se svými sousedy, jež ještě před několika desetiletími považovali za nepřátele a s nimiž bojovali na život a na smrt.
Britové i Sasové, křesťané i pohané, ti všichni žijí v poklidu vedle sebe, ale je načase, aby mlha zapomnění odvanula pryč. Avšak zcela jasně vyvstává otázka, zda navrátivší se vzpomínky nebudou znamenat konec starého světa, v němž každý žil v blažené nevědomosti. Minulost bublá pod povrchem a tlačí se na světlo, ať už v rovině kolektivní či individuální. A že vzpomínky budou bolestné, to lze tušit ze strachu Beatrice, která se obává setkání s převozníkem, jenž lustruje opravdovost a trvalost citů těch, které má převézt na zaslíbený ostrov. Ishiguro nás zavádí do fantaskního světa dávné minulosti, avšak otázky, které sobě i nám klade, jsou ryze současné.
Kde je hranice, kdy zapomnění funguje jako hojivá mast a kdy je potřeba paměti, abychom si připomínali, čeho je člověk schopen? V souvislosti s nedávnými i soudobými válkami, genocidami a atentáty je jeho otázka nadmíru bolestná. Krom toho je Pohřbený obr neobyčejným vyprávěním, v němž zhýčkaný čtenář najde poctu jazyku, neboť mluva hlavních postav je vskutku vytříbená a jakkoli je nepodobná řeči raně středověkých lidí, odkazuje na shakespearovskou tradici. Jisté je, že Ishigurův román můžeme vystihnout slovem nejednoznačnost, ale nikoli vágnost. Uvízne vám v paměti ještě dlouho poté, co jej dočtete.
(vkv)