Tento web je provozován na systému CMS.
Slovo šéfredaktora
Přátelé, musím se přiznat, že se někdy mám co přemáhat, abych tyto řádky napsal. Ale když už jsem si ta „slova“ zavedl, přece je nemohu vynechat. Někdy to ovšem podle toho vypadá. Nicméně, tentokrát jsem s pátráním po tématu dubnového sloupku až takový problém neměl. Přišlo tak nějak samo. I když mě za něj zřejmě jistá skupina podnikatelů mít v oblibě nebude... Ale co naplat. Byla zrovna neděle, když jsem si konečně našel čas na našeho „prcka“ a vyrazil s ním v kočárku na procházku. Bylo krásně, svítilo sluníčko, a tak jsme se vypravili přes Debř na Míčovku. Zatímco jsem si liboval, že už tu máme vytoužené jaro, uslyšel jsem motor a vzápětí i uviděl samojízdný postřikovač, jak ze širokých ramen vypouští chemikálie na pole, a to jen pár desítek metrů od nás. Radost z pěkného počasí a čistého vzduchu byla ta tam. Spíš jsem měl vztek a obavy z toho, aby se toho ten náš hošík nenadýchal. Je mi sice jasné, že i zemědělci potřebují pěkné počasí, ale v neděli, kdy je venku největší koncentrace turistů, by si práci na polích mohli odpustit. Pokud budou orat nebo sekat, to se ještě dá pochopit. Ale postřiky? Nejlepší by bylo, kdyby se aplikovaly v nočních hodinách. Udělalo by to jistě radost i včelařům. Přestože je zemědělci většinou o postřicích informují, včely nejsou slepice, aby je svolali na zrní. A na pastvu létají kupodivu zrovna v denních hodinách...
Pěkné čtení a méně rozčilování
přeje Jiří Říha