Tento web je provozován na systému CMS.
Putování po nejkrásnějších místech Evropy
Klášter Tintern Abbey zpustošil Jindřich VIII.
Během putování po jižní Anglii se ještě zastavíme navštívit některá zajímavá místa ve Walesu. Vyjíždíme z místa ubytování na pobřeží východní části Lamanšského průlivu a přes města Torquay, Exeter, Taunton se blížíme do Bristolu. Do Newportu se musíme dostat přes Bristolský záliv. Najíždíme na mohutný most Severn Bridge, ten tvoří dva mohutné vysoké sloupy. Celou mostovku drží systém silných lan. Po 1600 metrech vyjíždíme na welšskou pevninu. Tady si musíme zvyknout na místní řeč - welštinu, kterou se tady stále mluví a dokonce se vyučuje i na školách, angličtina ovšem také. Angličtině není vůbec podobná, ve slovech převládají souhlásky a přečíst jednotlivá slova zvládáme jen po slabikách.
Dostáváme se k první naší zastávce, cisterciánskému klášteru Tintern Abbey, založenému na počátku 12. století baronem z Clare. Šlo tehdy o první stavbu tohoto druhu na zdejším území. Klášter se postupně vypracoval na významné náboženské centrum. Z hospodaření na rozlehlých pozemcích získal nemalý majetek a ve 13. století si mohl dovolit objekt rozšířit. Ovšem jen do roku 1520. Až sem totiž tehdy zasáhlo řádění anglického krále Jindřicha VIII. Ten vydal nařízení o rušení katolických řádů, tak jako jinde v zemi kláštery a kostely nechal vyrabovat, pobořit a od té doby upadla všechna ta sláva do zapomenutí. Dnes můžeme vidět jen trosky tehdejší nádhery.
Jdeme se na tu zašlou slávu podívat. Dnešní podobu získal objekt postupným odklízením trosek na počátku 20. století, takže se dá všude bez obav procházet. O údržbu toho, co z objektu zůstalo, se stará Cadw, to je správa historických památek waleské vlády. Z obranných hradeb stojí už jen základy, někde nízké zdi, obytné klášterní budovy dopadly podobně. Pouze boření kostela bylo moc náročné, tak ho alespoň vyrabovali, cenné předměty odvezli, zbořili střechy, vytloukli okna a dál už jim to asi připadalo moc pracné. Vandalský úkol byl splněn, v troskách nejde žádný církevní obřad pořádat. Jdeme do kostela. Kudy, to je teď jedno, rozbořených vchodů máme k dispozici několik. Kostel má půdorys kříže, musel být dost vysoký. Věže a stropy žádné, z oken se zachovaly pouze některé lomené oblouky. I kamenná výzdoba kolem nich byla stržena. Prostě vandalství jako z učebnice. Můžeme mít akorát vztek a toho „vandalskýho tlusťocha“ Jindřicha proklínat. Stejnou náladu měl jistě každý, kdo sem zavítal před námi. Ach jo! Jednu zdejší raritu ovšem v našich kostelích neuvidíme. Kdo se u nás může kostelem procházet po krátce střiženém trávníku? Tak dopadla řada podobných kostelů, hlavně zde ve Walesu a taky ve Skotsku.
Jedeme raději za další památkou. Čeká nás návštěva hradu Raglan Castle, stojí nedaleko odtud. Po chvíli lezeme na jediný kopec v okolí a stojíme přímo před branami. Vypadá nějak pobořeně a skutečnost tomu odpovídá. Se stavbou začal roku 1430 místní šlechtic William Herbert a poslední úpravy probíhaly v polovině 17. století. Ve své době patřil mezi nejmohutnější a nejkrásnější v zemi. Celý hexagonální komplex budov chrání mohutné hradby se sedmi věžemi, největší z nich Tower of Gwent, zvaná také Žlutá, je poničená nejvíc. Zůstala z ní jen severní půlka. Branou mezi dvěma věžemi se dostáváme dovnitř. Celý areál má obrovskou rozlohu a některé budovy se zachovaly nepoškozené. Vnitřní vybavení ovšem žádné, co se dalo odvézt, je pryč. Na řadě zdí vidíme vytesané erby majitelů, těch se na hradě vystřídalo několik. Posledním se stal král Karel I. Ten si to tu dlouho neužil, při občanské válce v roce 1646 hrad po deseti týdnech obléhání dobylo vojsko Olivera Cromwella. Ten poručil hrad pobořit, a jak známo, Karla nechal popravit. O obnovu hradu už nikdo zájem neprojevil. Ani po znovunastolení monarchie Karlem II. se nic nedělo. Hrad chátral dál, a tak můžeme procházet jenom ruinu a dělat si v duchu představy o jeho podobě v době největší slávy. Ale takový osud potkal řadu dalších hradů a nejen tady. Před několika lety se přece jen něco změnilo. Pro snadnější pohyb po objektu byla obnovena některá schodiště ke hradbám, dřevěný most a schodiště umožňující výstup na Žlutou věž. Na tu se musím hned podívat a užít si krásné výhledy na celý areál a okolí. Postupně procházím každou zpřístupněnou část hradeb a stoupám na další dvě věže. Vidím, že dole na nádvoří se odehrává krutý boj, zápasí mezi sebou dvojice ryřířů ve středověké zbroji, další se postupně přidávají. Meče cinkají, železné štíty odrážejí rány mečů, seker a palcátů, boj jako za starých časů. Odehrává se tu nějaká středověká akce, hrad je plný dobových stanů, ozbrojených rytířů a řemeslníků, kteří nabízejí své výrobky. Před hradbami stanují další, také ženy a malé děti v dobovém oblečení. Středověk jako z učebnice. Sejdu se podívat na ten boj zblízka. Právě končí. Všechno, co mají na sobě, váží moc a tělo si potřebuje odpočinout. Prohlížím si na displeji udělané fotky a jeden ozbrojenec se ke mně pomalu a tiše blíží, asi na mne chce vybafnout a radovat se z mého leknutí. Stal se pravý opak. Mám ho ve svém zorném poli, on to ale neví. Je už blízko, chystá se udělat nějaký výpad, jsem ale rychlejší. Výpad beze zbraně dělám já i s hlasitým výkřikem „Jedeš, potvoro!“ S tím nepočítal, rychle uskočí, sedá si na zem, sundává přilbu a strašně se směje. Já taky, usedám k němu a už se držíme kolem ramen. Bere to statečně. Trochu si popovídáme, říká, že je už léta členem historického sdružení a takto si přivydělává. Sundává si drátěnou košili a dá mi ji potěžkat. Hrůza, váží snad dvacet kilo. Je celá z ocelových kroužků, stejně těžká je i jeho přilba. Meč je také ocelový, jinak by nezvonil. Už se nedivím, že každou chvíli odpočívají. Tak díky za akci a hezký zážitek. Vracíme se ze středověku zase do naší doby, nasedáme a míříme do posledního místa našeho putování. Čeká nás noční průjezd jižní Anglií do Londýna a celodenní poznávání města. Tak Good bye England and Wales, God save the Queen!