Tento web je provozován na systému CMS.
Zpátky ke kořenům s Evou Černohorskou
Na Věžníky Mšenští rádi nevzpomínali
V dnešním historickém putování navážeme na předchozí díl, ve kterém nás cesta zavedla na poutní místo Romanov. Už víme, že svůj název získal podle kaple zasvěcené sv. Romanovi nebo že zde kdysi stávala tvrz.
O té se lze dočíst například v rozsáhlém díle českého historika Augusta Sedláčka, které nazval Hrady, zámky a tvrze království Českého (rok vydání 1895), nebo v knize Královské věnné město Mělník a okres Mělnický od L. Böhma (rok vydání 1891).
V době, kdy bylo Mšeno v držení Odolana Věžníka z Věžník (pocházejícího ze starého českého vladyckého rodu, povýšeného za věrné služby habsburskému panovníkovi do panského stavu), tedy ve druhé polovině 17. století, vznikla nejen zmíněná kaple, ale také ono panské stavení vystavěné z kamene. Důvod byl prostý, bylo potřeba zajistit bydlení pro držitele.
Když roku 1678 Odolan zemřel, nedosahoval ani jeden z jeho synů zletilosti. Soud tuto situaci vyřešil klasickou cestou - určil jejich matku Marii Kláru Josefínu jako poručnici, dokud synové nedosáhnou zletilého věku. Ona doba nastala roku 1685, kdy se majetku ujal Odolanův syn Zikmund Václav Věžník z Věžník, jemuž se připisuje vydání cechovních artikulí. Ten bohužel roku 1691 zemřel a na jeho místo nastoupil rytíř Michael Věžník z Věžník, místodržitelský soudce zemský a purkrabí kraje hradeckého.
Po jeho smrti roku 1705 připadl majetek bratrům Vojtěchu a Šťastnému (toto jméno se později uvádělo jako Felix). Zadluženost je však brzy o majetek připravila a tvrz vystřídala ještě několik majitelů, až připadla Janu Ignáci. Ten byl zároveň majitelem posledním, protože nechat tvrz zbourat a kamení použít na přestavbu zámku v Lobči.
Za časů této vrchnosti měšťané mnoho dobrého nepoznali, spíš se dá mluvit o utiskování. Na Romanově Jan Ignác zřídil stáje a pasoucí dobytek nechal pustošit okolní pole. Protože chtěl ještě více pozemků pro svůj dobytek, rozhodl se ve Mšeně zakoupit Salatčův dům (později zde stál dům čp. 244), k němuž náleželo několik polí. Mšeno se chtělo samozřejmě bránit a onen dům s pozemky zakoupit, odvolávalo se ke krajskému úřadu, leč marně, vlastnictví získal nenáviděný hrabě.
Vraťme se však z 18. století do časů našich prababiček a pradědečků. Nedávno jsem narazila na útlou knížku, možná spíš brožurku, s názvem Radostná cesta, jejímž autorem je básník, herec a publicista Maxmilián Bedřich Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, Praha). Přestože byl pražským rodákem, z jeho básní je cítit velká láska ke Mšenu. Následující ukázku jsem vybrala záměrně, protože je v ní zmíněn právě Romanov.
„Jdu pokorně a tiše po tvých cestách, zasněn v dávno odumřelý čas, zřím tvá pole, lesy zadumané, Tvoje syny, zmozolené prací – a mé srdce slavným rytmem bije, v ústret zvoní zamdleným a sirým! Mšeno mé! Ty kolébko mých dědů, Mšeno české, nad nímž září den! Bez tebe žíti více nedovedu, v tobě je chorý zase uzdraven! Máchův ty kraji, plný snivé krásy, jenž růží Máje podestýláš rov: Tvých matek čackých něžné slyším hlasy, tvůj poklid svatý chrání Romanov.“ (Stýblo, Maxmilian Bedřich. Radostná cesta. Praha: M. B. Stýblo, 1942. s. 17).
A kdo tedy na Romanově později hospodařil? O tom si povíme v příštím díle našeho seriálu. Pokud zde někdo z vašeho rodu také žil, budeme rádi, když se o své informace podělíte.