Tento web je provozován na systému CMS.
Putování po nejkrásnějších místech Evropy
V Pont de Gau žijí stovky druhů vodních ptáků
Při návštěvě jihofrancouzské Provence nelze vynechat návštěvu přírodního parku Camargue. V deltě Rhony mezi jejími okrajovými rameny byla roku 1829 zřízena přísná zoologická a botanická rezervace na lagunovém jezeře Vaccarés. Měla za úkol chránit plameňáky a další vzácné druhy flory a fauny, žijící v tehdy nepřístupných bažinách. Původní rozloha rezervace byla mnohokrát zvětšována a dnes zabírá plochu 850 kilometrů čtverečných.
Jde o zcela unikátní bažinatou krajinu se zvláštním obojživelným způsobem života flory a fauny.
V oblasti se mísí sladká voda Rhony se slanou vodou Středozemního moře a pevná půda pod nohama s bažinami a vodními plochami. Vše tvoří takovou nepravidelnou mozaiku močálů, ostrůvků, lagunových jezer, slanisek, vyschlých a zanášených říčních ramen, umělých kanálů a pastvin. Ráz krajiny se díky jarním silným přívalům Rhóny a protisměrnému pohybu mořského přílivu stále mění. Nanášení říčních usazenin způsobuje přibývání bažinaté pevniny o 10 - 50 metrů ročně. Hlavně pak v západní části, kde se tvoří dlouhé písčité a bahnité kosy, které oddělují jednotlivá lagunová jezera od mořské hladiny. Tam, kde se voda drží, využívají plochy k pěstování rýže. A pokud je voda v uzavřených jezerech slaná, těží mořskou sůl.
Oblasti s pastvinami zase využívají k chovu polodivokých koní a býků. Při příjezdu do oblasti máme možnost několik takových stád vidět. Koně místním obyvatelům přinášejí i zisk. Všude vidíme, jak po cestách putují dlouhé řady koní s turisty na hřbetech. A jak jsme později zjistili, o takovou vyjížďku je velký zájem. Nás ale zajímá jiná atrakce.
Zastavujeme u ornitologického parku Pont de Gau, právě zde je rezervace pro turisty zpřístupněna a je v ní soustředěno nejvíce druhů vodních ptáků. Má jich být asi 400 druhů, na to nás upozorňuje orientační tabule hned za vchodem do parku. Všichni jsou na nekonečném panelu zobrazeni a podrobně popsáni, ovšem jen ve francouzštině a latině. O existenci mnohých nemá nikdo z nás ani ponětí. Někteří tu žijí trvale, laguny jim poskytují dostatek potravy. Jiní se tu zdržují jen přes léto nebo se zastavují při svém tahu do jižních zimovišť. Okolo tří jezer vede několik cest s vyhlídkami, máme možnost plameňáky a ostatní druhy pozorovat zblízka. Na lidi jsou zvyklí, nebojí se a často projevují zvědavost a přiblíží se na malou vzdálenost. Jestli myslí, že jim něco dám, tak mají smůlu. Jejich potrava se vyskytuje pouze ve vodě, pro nás je nedosažitelná. Hladovět nemusí, v krmítkách mají připravenu nějakou namíchanou směs, dost se jich u nich zdržuje.
U prostředního jezera vidíme velké hejno plameňáků, brouzdají se po kolena ve vodě a pořád něco loví. Nás si nevšímají. Pozorujeme i další druhy, jako jsou volavky, bukači, chřástalové, kolihy, rybáci, řada druhů kachen, sluk, racků, je toho moc a moc. Některé vidíme i na obloze, hlavně plameňáky. Jejich let je majestátní, krk mají natažený dopředu jako bič a pomalu mávají křídly.
Cedule mě upozorňuje na čtyřkilometrový okruh kolem velkého bažinatého jezera Marais de Ginés, tak to si nemůžu nechat ujít. Druhou možností je projížďka na koni, tam se hrne většina našinců. To nemusím, jsem tady kvůli ptactvu a jeho hejna mají být veliká. A je to pravda, odhaduji, že někde se jich pohybují pohromadě stovky. Úplný ptačí ráj. Na některých místech postavili pro návštěvníky dřevěné boudy s průzorem, při troše štěstí vidím ptactvo zblízka. Cesta vede střídavě po navršených hrázích, jinde museli postavit dřevěné lávky. Všude se to hemží živočichy, do vody stále skáčou žáby, viděl jsem i ondatry, nutrie, dlouhé užovky a u břehů se voda hemží hmyzem a jeho larvami. Jenom ryb je tu málo. Ani se nedivím, to množství ptáků se postará o jejich likvidaci.
Na jednom místě je širší břeh a za ním pastviny, vidím i několik těch slavných místních koní. Je to zvláštní typ, barva špinavě bílá, menší tělo a poměrně velká hlava. Hříbata mají černou až hnědou barvu, ta nejmenší jsou černá. Nemůžu k nim, mají je v ohradě. Tak je volám, ukazuji v ruce drn trávy, ale marně. Jejich původ není příliš jasný, prý se jedná o křížence původních divokých koní a koní Římanů a Berberů, kteří zde po několik století pobývali. Jejich ceněnou vlastností je výborná odolnost, vytrvalost a prý i velice klidná povaha. Další cesta vede už jen po dřevěných lávkách, vodu mám z obou stran. Zde se soustředila velká hejna kachen několika druhů, jedna pestřejší než druhá, u nás jsem je nikde neviděl. Vylovím z batohu zbytek už okoralého chleba, rozdělím jim ho, snad se to smí. Hned jsou u mě a po každém kousku chňapá několik zobáků najednou. Lítá bitva a celá akce přitom trvala asi pět vteřin. Když zjišťují, že nášup nebude, rychle mizí. Pomalu dokončuji okruh po lávce mezi rákosím a tady teprve začíná ten pravý ptačí ráj. V hustém porostu se pohybuje spousta ptačích druhů i s mláďaty, mnohé jsem nikdy neviděl, snad ani v ZOO. Asi se jim nelíbím, na každý pohyb reagují a ztrácejí se mimo zorné pole oka i foťáku. Na chvíli si sednu
na cestu a nehýbu se. Hned je to lepší, je jich kolem mne stále víc, ovšem pro hustý porost moc zřetelně vidět nejsou. Po chvíli mě sezení přestává bavit, zvedám se a pomalu se blížím na místo srazu. Mám po té čtyřkilometrové cestě vyhládlo a vyprahlo, naštěstí s tím místní počítají, můžu to napravit v celé řadě venkovních restaurací. Někteří našinci se právě vracejí z hodinové projížďky na koni, přílišným nadšením nezáří. Prý jeli po pobřeží a moc ptáků neviděli. Tak jsem udělal dobře, kde bych u nás mohl něco takového jako na okružní cestě kolem jezer vidět... Čeká nás ještě cesta do blízkého města Arles, tam se ubytujeme a ráno budeme pokračovat na Marseille.