Tento web je provozován na systému CMS.
Putování po nejkrásnějších místech Evropy
Perlu mezi velikány dokonale skryla mlha
Mezi mé nejoblíbenější lokality patří oblasti vysokohor a lezení po velkých výškách. Před dvaceti lety jsem takto prošel značnou část Walliských Alp, podle mne nejkrásnější alpskou oblast Švýcarska.
...jedeme přes Německo, večer míjíme mnichovský Olympijský stadion, u Bodamského jezera se dostáváme na území Švýcarska. To už je za tmy, pokouším se na sedadle spát. Brzy ráno zastavujeme v údolí Emmental ve vesnici Affoltern a jdeme do místní sýrárny na exkurzi a ochutnávku. Prohlížíme si celý výrobní proces, ládujeme se při ochutnávce a spokojeni po duši i po těle pokračujeme dál. Upalujeme po perfektní dálnici kolem Bernu, do Montreux na severním břehu Ženevského jezera. Město jenom zběžně prohlédneme, více času věnujeme návštěvě hradu Chillon. Z jeho věže vidíme celé jezero, nejbližší města Laussane a Montreux a také ústí řeky Rhony. Ta se nedaleko od nás do jezera vlévá, a protože se jí asi v jezeře moc nelíbí, o kus dál v Ženevě ho opouští a teče dál do Francie. V Martigues u Marseille předává vody Středozemnímu moři v oblasti zvané Camargue. K tomuto zajímavému toku řeky musím ještě dodat, že nemá klasický pramen. Vytéká z čelní morény ledovce v průsmyku Furkapass ve výšce 2 431 m.
Pokračujeme dál lyžařskou oblastí Siére a Crans Montana a stáčíme se úzkým hlubokým údolím do oblasti Wallis. A jsme doma, v překrásné vesnici Saas Balen ve výšce asi 1 560 m. Tady budeme celý týden bydlet v parádním hotelu a krmit se českou stravou, máme tu svou kuchařku. Náš program bude jednoduchý, každý den vyrazíme na dlouhou vysokohorskou túru, každý podle svých zájmů a schopností. Bydlím s hochem o dvacet let mladším, ale na lezení je to stejný šílenec jako já, tak to si budeme rozumět.
Zmíním se o dvou našich nejhezčích výpravách, při kterých jsme měli nádherné slunečné počasí a dostali jsme se nejvýš. Ovšem dva dny pro nás byly spíše deštivé, ale i v takových podmínkách se dá při dobrém vybavení celý den putovat. Dokonce jsme při nich zvládli notnou dávku kilometrů.
Druhý den pobytu vyrážíme na nejdelší trasu, naším cílem bude městečko Zermatt a tam už si každý vybere celodenní program. Stavíme se ve vesnici Täsh, dále už musíme jet místním elektrickým vlakem, motorová vozidla sem nesmí. Tady se dělíme na několik skupin, já jedu s desetičlennou partou elektrickou zubačkou do stanice Gornergratt, ta leží ve výšce 3 130 metrů. Cesta jako z pohádky, dokonalá viditelnost, jsme obklopeni vysokými štíty s obrovským množstvím ledu a koukáme na perlu mezi zdejšími velikány - Matterhorn. Ten je mezi evropskými štíty asi nejznámější, nejnavštěvovanější, vůči horolezcům nejkrutější, rozhodně ovšem nejkrásnější. Konečně jsme nahoře, vystoupali jsme 1 480 metrů a nestačíme žasnout. To, co tady vidím, překonává zatím všechny alpské vyhlídky, které jsem za léta poznal. Stojíme nad několika ledovci, které pomalu stékají ze svahů nejvyšších švýcarských čtyřtisícovek. Máme je tu srovnané a jejich panorama je neskutečně krásné.
Úplně vlevo je Monte Rosa s nejvyšším švýcarským vrcholem Dufourspitze, ten je svou výškou 4 634 metrů po Mount Blancu druhou nejvyšší horou Alp. Hned vedle o něco málo nižší Liskam, Castor, Polux, mezi nimi nekonečné plochy ledovců. Dále pak pokračuje řada o něco nižších štítů nad širokým prostorem ledovců Theodulgletscher. Z něj vystupuje jako štíhlá pyramida 4 477 metrů vysoký Matterhorn. Ten nás tady trochu zklamal, jako by se před námi chtěl schovat do mraků, ty se kolem něj motají už v podstatě pořád. Vidíme jen úpatí a vrchol. To mi trochu narušuje plán. Chtěl jsem sjet zubačkou dolů do města, nasednout na další lanovku a vyjet k jezeru Schwarzsee pod Matterhornem, a pokud by bylo dost času, pokusil bych se dostat k horské chatě Berghaus ve výšce 3 260 metrů.
Jsem dole a nastupuji na další lanovku a s přestupy se dostávám do sedla. Cestou jasno a tady mlha, že by se dala krájet. Hrom do toho. Ale chvílemi se mlha trhá, všechny okolní štíty vidím, jen to, co mě zajímá, se pořád skrývá. Uvidím, nastupuji na stoupání po úbočí Matterhornu, k chatě je to podle ukazatele 90 minut. Musím počítat s tím, že poslední lanovka do Zermattu mi jede v 16.45, mám tedy necelé dvě hodiny, nemůžu se loudat. Po půlhodině absolutní samoty potkávám dva hochy, vracejí se dolů. Od nich se dozvídám, že nahoře u chaty je vidět na pět metrů, tak se otáčím a jdu s nimi zpátky.
Dvacet minut před posledním odjezdem lanovky usedám na balvan, doplňuji energii a vracím se poněkud zklamán dolů. Projdu si pořádně Zermatt, město je nádherné, plné dřevěných, dokonale udržovaných staveb, je to jako v pohádce. Vidíme jednu zajímavost - kozy se vracejí z pastvy. Přední část těla mají černou, zadní bílou a jejich hlavy zdobí dlouhé rohy. Je jich určitě stovka a vedou je dva asi desetiletí kluci, všichni spolu drží krok, za nimi další dva kluci smetají na lopatu bobky. Jsme zkrátka ve Švýcarsku, v zemi dokonalého pořádku. Scházíme se na nádraží, nikdo se neztratil, odjíždíme do Täsh a do hotelu. Můj spolubydlící Jaromír už na Gornergrattu byl, vyjel lanovkou na nejvyšší evropskou stanici pod Klein Matterhorn. To znamená, že se dostal do výšky
3 821 metrů. Měl tam také trvale zataženo. Máme v hlavě uloženy bohaté zážitky, ale také dokonale vyluxovanou peněženku, ty dvě lanovky mě stály skoro stovku, tedy ve francích. Ale co, dělám to za své a pro své potěšení. Jsme v hotelu a těšíme se na pořádnou večeři, uzené s bramborovými knedlíky a zelím nás spolu s kávou pomalu vrací do normálního stavu. Ještě to na pokoji pořádně splácheme a studujeme zítřejší trasu do Bernských Alp. Další tři nás čekají ve zbylých dnech. O jedné z těch celodenních tras se zmíním příště...