Tento web je provozován na systému CMS.
Putování po nejkrásnějších místech Evropy
Metro ve skále má převýšení 500 metrů
Na poslední den švýcarského putování jsme si nechali výlet nejdelší a asi také nejnáročnější.
V Saas Fee nasedáme do kabinové lanovky a vyrážíme. Ve stanici Morenia stojící nad morénou ledovce Fee Gletscher přesedáme do jiné a rychle nabíráme výšku. Zastavujeme ve stanici Felskin, ležící ve výšce 3000 metrů, jedná se o nejvýše položenou stanici v této části pohoří. Ať se podívám kterýmkoli směrem, vidím jenom led a sníh, v této výšce je bílá opravdu bílá. Honem nasadit tmavé brýle, nerad bych byl postižen sněžnou slepotou. Tady se naskýtá řada možností, kde se potulovat, my máme zaplacenou ještě jízdu alpským metrem do stanice Mittelallalin. Říkám to správně, je to skutečné metro, vysekané ve skále a má převýšení 500 metrů.
Tento technický zázrak vybudovali v letech 1985 - 1986. Horní stanice ve výšce 3500 metrů je nejvyšší stanicí podzemní lanovky v Evropě. Scházíme tunelem, nasedáme do moderního vagonu a hned nás kombinovaný lanový a ozubnicový systém vyváží po kolejích nahoru. Jedeme rychle a než se v polotmě tunelu rozkoukáme, zastavujeme v konečné stanici. Tunel vystavěli hluboko pod zemí, nahoru se dostáváme po dlouhém schodišti. Oči zvyklé na přítmí tunelu dostávají obrovský světelný náraz, rychle brýle. Všechno kolem má zase jedinou barvu. Tak to je paráda, nevíme kam dřív koukat, určitě se zde zdržíme, byl by hřích toto nádherné prostředí opustit. Jsme na poměrně velké plošině a kam se podíváme, tam vidíme jen mohutné bloky horských štítů. Nejkrásnější je pohled západním směrem na mohutnou skupinu čtyřtisícovek Strahlhorn, Allalinhorn a Rimpfischhorn, severně od nás vyčnívá ještě vyšší skupina daleko strmějších štítů, Täschhorn, Dom a mnoho dalších. Prostě paráda, nestačíme to všechno vnímat.
Nad stanicí metra vybudovali zajímavou prosklenou kruhovou restauraci, za jednu hodinu se celá otočí kolem dokola. Jdeme se tam podívat. Hned nás číšník usazuje, musíme si něco dát. Zkusíme švýcarské pivo, uvidíme, jestli se to dá pít. Za 160 našich teda hrůza, ale krásně se tu sedí a vychutnávájí pomalu se měnící pohledy na kruhové panorama okolí. Po půlhodině jdeme ven a koukáme na nejbližší štít - 4027 metrů vysoký Allalinhorn. Po jeho severní straně vede lyžařský vlek a sjezdovka, lyžařů na ní řádí dost. To není nic pro nás, jdeme se spolubydlícím raději kus po vyšlapané cestě do sedla mezi Allalinhorn a sousedním vrcholem Feechopf. Jde se krásně, vůbec do sněhu nezapadáme a za čtyřicet minut stojíme v sedle ve výšce 3820 m. To je můj nový výškový rekord. Je tu kouzelně, dokonalá viditelnost, dýchá se nám také dobře. Jedinou nevýhodou je velká zima a také to pěkně fouká. Poslední rozhled a vracíme se dolů. Už se tu nebudeme zdržovat, máme v plánu ještě jeden významný cíl.
Ještě se stačíme podívat do ledovcové jeskyně hluboko pod sedlem. Sestoupíme po schodišti a dostáváme se do velkého prostoru, 150 metrů pod povrchem. Všechno je osvětlené, led dokonale průhledný a při bočním pohledu modrý. Uprostřed jeskyně ohraničuje mohutné zábradlí trhlinu, která snad ani nemá dno. Podle nástěnky končí v hloubce asi 300 metrů. Spadnout tam, tak jsem na věky uchován v dokonalém mrazáku. Je tu málo lidí a úplný klid, ten je porušován slabými dunivými zvuky a tichým praskáním. To způsobuje velmi pomalý sesuv ledovce po svahu. Máme z toho divný pocit, trhlina pod námi, 150 metrů ledu nad námi, k tomu ještě ty zvuky. Ale vychutnáváme si to, kde u nás bychom mohli něco podobného zažít... Nedá se nic dělat, stoupáme nahoru, věnujeme poslední pohled okolí a už se šineme metrem dolů.
Ze stanice Felskin si uděláme krásnou tůru po ledovci Hohlaubgletscher. Jde se dobře, cestu upravuje rolba, za necelou hodinu stojíme na nádherné vyhlídce u chaty Brittaniahütte. Za námi se ukazuje jeden z nejvyšších, a tedy nejstrmějších štítů, 4545 metrů vysoký Dom. Vrcholy kolem nejsou o moc nižší. Láká nás výstup na blízký Klein Allalin, z něj prý budeme mít panoramatický pohled.
Vybrali jsme si jižní svah, tam je málo sněhu, za chvíli máme zdolané převýšení asi 200 metrů a stojíme se spoustou dalších lidí na vrcholu. Pohled stojí za tu trochu stoupání, vidíme vrcholy na jih od nás, hlavně oblast, kterou jsme prošli první den a pro mlhu a déšt nic neviděli. Proti nám se zvedá zajímavá čtyřtisícovka Rimpfischhorn, vrcholový hřeben tvoří deset strmých skalních bloků. Je tu nádherně, doplníme do těla něco potravin a musíme se vrátit, čas je neúprosný. Rychle se sesuneme po ledovci ke stanici lanovky a za půl hodiny stojíme před autobusem. Shodujeme se, že tady to bylo z celé oblasti nejkrásnější. V autobusu naše náčelnice provádí průzkum, kam kdo vylezl. Že jsme s kolegou zvládli sedlo pod Allalinhornem a ještě cestu k Brittaniahütte nechce uvěřit, prý to ještě nikdo nestihl. Večer jsme víc než řádně dohnali potravinový a pitný dluh a začínáme balit.
Bylo tu nádherně, a to mě čeká deset dní po návratu další rasování těla po horách. Tentokrát úplně jinde, ve francouzských a španělských Pyrenejích. Snad dám tělo dohromady, už se na to těším. Hora jsou zkrátka hora, jak říkával Trautenberg...