Tento web je provozován na systému CMS.
Putování po nejkrásnějších místech Evropy
V proslulém průsmyku bolely nohy i v autobusu
Deset dní po návratu z Walliských Alp vyrážím do hor znovu, tentokrát o něco dál, do francouzských a španělských Pyrenejí. Když už jsem se rozhodl dopřát tělu lezení po výškách, tak ať to stojí za to.
Je polovina července, v poledne vyrážíme na cestu. Čeká nás asi 1800 km, to si teda užijeme. Projeli jsme Německo a už skoro za tmy přejíždíme ve Strassburgu do Francie. Průjezd skoro celým územím až na jih jsem prospal, ráno už jsme na jihu a dálnicí kolem Toulouse se přibližujeme k cíli. Odbočujeme na horskou silnici a začínáme stoupat. Po dvou hodinách zastavujeme v cíli, tím je krásné městečko St. Lary - Soulan. Horské středisko ve výšce asi 950 m slouží jako výchozí místo pro davy turistů i lyžařů. Musíme ještě zdolat krkolomnou silnicí velký výškový rozdíl a konečně zastavujeme v Pla de Adet, 1700 m vysoko na hřebeni nad městečkem. Tady máme v perfektně vybaveném hotelovém centru ubytování. Celý objekt je téměř prázdný, naplní ho až lyžaři. Budeme tu po celou dobu bydlet, jídlo si musíme dělat sami. Zásob máme dost a kuchyň perfektně vybavenou. Na lezení po horách máme 8 dní, jeden den zajedeme k Atlantiku do známého střediska Biarritz pro horních deset tisíc
a do blízkého španělského San Sebastian. První den lezení jsem zvládl asi dvacetikilometrovou hřebenovku v NP du Néouvielle. Tady musím chodit většinou sám, takových šílenců na vysokohorské lezení jako já je tu minimálně.
Celá tato krásná oblast vede kolem několika horských jezer s průzračnou vodou a nekonečným množstvím parádních pstruhů. Škoda, že nemám pytlačku, ale to se tu stejně nesmí. Dostal jsem se až pod průsmyk Col Madamete, jsem ve výšce 2350 metrů, ale musím se vrátit, čas tu ubíhá nějak moc rychle. To nevadí, mám odtud nádherné výhledy na nejvyšší vrcholy NP, jimž vévodí 3092 metrů vysoký Pic de Néouvielle. Vůbec odtud nebudu pospíchat. Je nádherné počasí bez mráčku, sluníčko hřeje a brouzdání po kolena v jezeře Lac de Aubert ve výšce 2154 m poskytuje nádherné osvěžení. Musím myslet na návrat, k autobusu to mám asi tři hodiny. Potkávám několik lidí z naší výpravy, také své spolubydlící. Diví se, že se mi chce plahočit po takových výškách. Tak se tam taky vyšplhejte a hned uvidíte proč, říkám jim. V osm hodin už jsme po večeři, nacpal jsem toho do sebe požehnaně, však si to zasloužím.
Další ráno vyrážíme už v sedm hodin, musíme se dostat o dost dál. Od šéfové se dozvídáme, že nás čeká velké překvapení. A za chvíli je nám jasné, co to bude. Každý příznivec Tour de France ví, co je Col du Tourmalet. Hrůzu nahánějící průsmyk je považován za nejtěžší stoupání závodu. Naše funící Karosa se dostává k prvnímu vrcholovému bodu Col du Aspin ve výšce 1489 m. Když člověk vidí to stoupání, tak ho i při sezení v autobuse bolí nohy. Zdánlivý konec stoupání je jen předzvěstí toho, co jezdce čeká. Silnice začíná prudce klesat, až do 800 metrů, a po krátkém průjezdu údolím začíná to pravé peklo. Prudké stoupání, ostré zatáčky a všechno to utrpení končí v průsmyku ve výšce 2115 metrů. Tady vítězí každý, kdo to přežil. Má toho dost i autobus, místy nás dvojka sotva utáhla. Celou cestu jsme sledovali na silnici bílé nápisy, jako Lance is Number one, někde i Go, Svorada go! Nahoře si dáme hodinový odpočinek, projdeme okolí, koukáme hluboko do údolí do všech stran. V blízkosti vidíme 2865 metrů vysoký štít Pic du Midi de Bigorre s hvězdárnou na vrcholu. Tam se pro nedostatek času už nevyšplháme. Je tu dokonalá viditelnost a na ceduli se dozvídáme, že je tu nejčistší ovzduší Evropy.
Sjíždíme serpentýnami jižním směrem a čeká nás další významné městečko Gavarnie. Odtud si dáme docela náročnou procházku do sedla Col du Gavarnie při hranici se Španělskem. Obrovský kotel kdysi vytvořený ledovcem ohraničuje obloukovitý, téměř kolmý vysoký svah z vápence. Podařilo se mi pod ním velkou část projít až k třístupňovému vodopádu, padajícímu z výšky 423 metrů. Dopadající vodní tříšť nás docela příjemně osvěžuje. Vracíme se zpět a cestou uděláme ještě jednu zastávku.
Navštěvujeme poutní město Lourdes, kde se roku 1858 zjevila čtrnáctileté Bernardettě Sourbirousové Panna Marie, a to dokonce osmnáctkrát. Po devátém zjevení vytryskl na místě pramen a jeho voda vykazovala zázračná uzdravení. Zřejmě to trvá dodnes, město je stále přeplněno věřícími nemocnými a místní zdravotnická zařízení nezvládají jejich nápor. Díky stálým davům turistů jsou ulice doslova přecpány. Musím se taky té vody napít, teče z kohoutků téměř všude a každý si plní kanystry pro potřebu doma. Asi to pomáhá, přestala mě po důkladném napití bolet záda. Kolegovi zase vyléčila tři dny trvající zácpu. Odjíždíme domů, máme to daleko. Večeři jsme si dali až po desáté...