Tento web je provozován na systému CMS.
Z deníčku rozvozačky obědů
Když se na facebookovém profilu hostince U Koruny objevil zkraje podzimu inzerát, že hledají výpomoc na rozvoz obědů, váhala jsem jen chvíli. Jsouc již přes rok na rodičovské dovolené, vítala jsem tuto příležitost jako prostředek k upíranému společenskému kontaktu. To jsem ještě netušila, že tato práce bude nepřebernou studnicí zážitků.
Při zkušební jízdě s kolegyní vypadá vše jasně. Plus mínus 60 km v okolí Mšena i ve městě samotném, obědy vydány, peníze vybrány. Adresy klientů a příjezdové cesty k nim si ukládám do paměti a za dva dny nastupuji naostro. Hned první den se mi podaří překvapit několik strávníků zvyklých na přesný čas, kdy přijíždí oběd. Pozměním si totiž malinko trasu a oběd přijede hnedle o 15 minut později. Vyřeší to pár telefonátů a vše se zdá být v pořádku, ovšem pouze do doby, než v Libovicích přijdu na to, že mi přebývá řízek. Znejistěna pročítám seznam klientů a ujišťuji sama sebe, že jsem vydala správný počet jídel. Nikdo však netelefonuje, že by mu něco chybělo. Ve Mšeně zjišťuji, že něco chybí mně – nesedí mi peníze. Zabere mi hodinu, než si uvědomím, kde je příčina. Pěkně začínám, pomyslím si a vlastně se divím, když mi šéfová říká, že se mnou tedy počítá zase za týden. Pár dnů jezdím bez větších zádrhelů, jen ve Vojtěchově je klientka nespokojená, že přivážím oběd studený. Bodejť by také ne, dvě a půl hodiny od vydání nevydrží jídlo vařící ani v přepravním termoboxu. A to se řítím úzkou, lesem vedoucí silničkou z Libovic do Ráje, co situace dovolí.
Na dlouhou dobu nejlepší zážitek mě čeká začátkem listopadu u bytovek ve Velkém Újezdě. Vezu na danou adresu jídlo poprvé, a tak hledám správné číslo popisné. Aha, tady by to mohlo být, luštím napůl zrezivělý nápis na domovní ceduli. Před oprýskanou bytovkou stojí postarší muž s francouzskými holemi. Zastavím a než stihnu vystoupit, otevřou se zadní pravé dveře mého auta, děda dovnitř hodí hole a začne se soukat na sedadlo. „To je dost, že jedete!“ houkne na mě místo pozdravu a já jsem tak konsternována jeho počínáním, že nejsem schopna slova. Pak se natáhne a podá mi jídelní lístek, který ovšem není náš, ale jiného zařízení, a nervózně a dost důrazně mě pobídne: „Tak jedem, ne!“ Teprve v tu chvíli se mi vrátí dar řeči a snažím se staříkovi vysvětlit, že nejsem ta, na niž zřejmě čekal. Vyjde však najevo, že děda trpí značnou hluchotou, tudíž nechápe, co mu vykládám. Začnu tedy znovu, s pečlivou artikulací a hlasitěji. Nasazená rouška k dorozumění nepřispívá. Pán je velmi rozezlen. Nadává. Moc. Čeká tu už hodnou chvíli a my si z něj děláme blázny. Přijede si auto a není pro něj! Chlácholím ho a po chvíli se mi podaří vystrnadit ho z auta, aniž bych dostala ránu holí, což v dané situaci považuji za úspěch. Rychle předám objednané jídlo správnému zákazníkovi a uháním pryč. Stařík stále stojí před bytovým domem a hudruje. Když odjíždím, míjím auto s logem nedalekého domova seniorů, tak snad se pán svého povozu dočkal, pomyslím si.
Následující dny jezdím bez zvláštních potíží, některé činnosti už dělám automaticky, začíná to být skoro nuda. Ale na trase je i Zahájí se svou úzkou silničkou, na jejímž konci se obvykle otáčím. Ta je tentokrát zahrazena traktorem s fekálním vozem, který právě odčerpává septik. Traktorista mě a mé auto přehlídne jako širé rodné lány, takže pochopím, že budu muset vycouvat. A to doslova. Prudký kopec, který vidím za sebou, mě lehce znervózní, přece jen mě kdysi od zkoušek z autoškoly vyhodili kvůli couvání, ale nakonec kopec zdolám na první dobrou a uháním dál.
Podzimní plískanice se přehoupnou do lednového sněžení. Když mi po jedné předpovědi počasí volá šéfová, jestli si troufnu jezdit i ve sněhu, potvrdím jí to s tím, že v zimě vozím lopatu. Ta je mi však houby platná, když po jednodenní oblevě přijde mráz. Ráno lomcuji s dveřmi u řidiče i spolujezdce, avšak zámek nepovolí. Nezbývá než vyzkoušet cestu přes kufr. Páté dveře se mi podaří otevřít a já jen doufám, že mě nikdo nevidí, jak lezu dopředu a soukám se na místo řidiče. Pěkně ten den začíná. V Koruně mi naloží termoboxy a vyjíždím. K zemi se snášejí drobné vločky, silnice do Sedlce a dál do Hradska má na povrchu uježděný sníh, ale co to? Motor zní tak nějak jinak. Divně. No snad to není nic závažného, pomyslím si a podívám se na kontrolky na palubní desce. Nic nesignalizují, a tak pokračuji dál. (Později mi manžel sdělí, že naše auto by nic nesignalizovalo, ani kdyby mi snad upadlo kolo.) Stránka, Choroušky, Chorušice, Zahájí a zpět. Jedu opatrně, sníh už víří ve vzduchu a cestu vidět moc není. Správně předpokládám, že silnice mezi Chorušicemi a Stránkou není mezi prioritami silničářů, přesto mě překvapí, když v Chorouškách zjistím, že pod čerstvým sněhem jsou na silnici zmrazky, které slušně kloužou. Z kufru voní svíčková a já dostávám hlad. Zase jsem zapomněla svačinu. Volám synovi, že jsem za chvíli ve Mšeně, ať vyběhne ven s něčím k snědku. I syn slyší ten divný zvuk, co se line z motoru, ale musím jet, klienti v posledních obcích na trati čekají na svůj oběd. Předám obědy babičkám ve Skramouši a už si to frčím do Lobče. Najednou však vyběhne teplota na termostatu do červeného pole a já téměř slyším, jak vaří voda v motoru. Dojedu na rovinku před Filipovem, zastavím, vypnu motor a opravdu, voda vaří! Venku se žení všichni čerti, zapínám výstražná světla, ať do mě někdo nenarazí, neboť jedna porucha stačí. V kufru zbývají 3 obědy. Co teď? Nezbývá, než zavolat tchánovi. Vysvětluji situaci a náš zlatý děda slíbí, že přijede. Zároveň hned na základě mnou popisovaných příznaků určí diagnózu: vadná vodní pumpa, případně prasklý řemen. To se potvrdí po příjezdu domů. Dříve však spolu rozvezeme zbývající obědy. Když jsme doma, telefonuji šéfové. Prý jsem nedala jednomu zákazníkovi objednané jídlo. Ujišťuji ji, že oběd jsem dala na branku, vyjde však najevo, že to byla branka souseda… Po neděli už nepojedu. Ale za týden prý se mnou U Koruny počítají, jsou odvážní.
(vkv)