Tento web je provozován na systému CMS.
Je libo půl kila voleb?
Také jste si oddechli, když to 12. listopadu skončilo?
Skončily týdny, kdy nám letáky politických stran denně zaplňovaly naše schránky
na dopisy. Nyní je po volbách do Senátu a mě napadlo zvážit všechen ten humbuk
na kuchyňských vahách. Vážily ty letáky skoro půl kila, ale v mysli se mi je
zvážit nepodařilo. Jediné, co mě denně napadlo, bylo (už otřelé) heslo: Šetřte
naše lesy!
Ne, nemyslete si, že jsem módně omrzelá. Jen boj
o voliče, vedený v takovém rozsahu, se mi zdál zbytečně veliký. Méně by možná
bylo více! Dnes jsme přece svobodní, nechodíme volit „ve štrůdlu“, s hesly
nesenými v čele průvodu. Nikdo nás nefízluje ani v den voleb. Používáme svůj
vlastní rozum, jednáme podle vlastního uvážení. Snad si to příště uvědomí i
propagační střediska politických stran.
Ony volby do senátu
se netěšily velké oblibě nikdy. Za dvacet let trvání první republiky se měnily
vlády v ní celkem osmnáctkrát, a přesto se proti senátu ozývaly hlasy rok co
rok. Až když po r. 1938 padla poslední vláda, tzv. „úřednická“, vedená generálem
Syrovým, senát v okupované zemi byl skutečně zbytečný. Teprve za okupace, v
čase, kdy nebylo místo kde se dovolat práva, si i ti největší odpůrci uvědomili
cenu parlamentního zřízení a pochopili, že jsme mívali stát, kde prezident za
celý čas, kdy tu funkci zastával, podepsal pouze jediný rozsudek smrti, a to
nenapravitelnému loupežnému vrahovi.
Nikdo již nespočítá
křivdy, které se lidem staly neparlamentních vlád, když se u nás ujaly moci do
dalších let. Věznění a vraždění bylo způsobem jejich vládnutí. Po válce jsme
byli spolu s okolními státy jako horolezci zavěšeni na jednom provaze a stoupali
prý k lepším zítřkům. Chyba byla jenom v tom, že ten vůdce často bloudil a
vrchol byl stále v nedohlednu. Nebylo potřeba moc chytrosti, abychom prohlédli
tu hru na „jako“. Jako jsme byli svobodní, jako jsme měli demokracii, jako jsme
vyráběli víc a víc a měli se lépe a lépe. Naše země byla z posledních, která se
toho ošidného provazu pustila. Škoda. Zatímco jsme oživovali vzpomínky na
opravdovost vládnutí z časů první republiky a volali po lásce a úctě k člověku,
žraloci poučení vývojem v okolních zemích se chystali na lup. Od prvotního
nadšení jsme dospěli až k dnešnímu zklamání a otupělosti.
Háček je v tom, že z tohoto stavu se musíme dostat
sami. Když se rozhlížím po okolních zemích, neubráním se závisti. Viděla jsem
kdysi v Německu, jak se tam léčili z nacismu. Psychologové tam věřili, že člověk
musí nahlédnout až na dno své slabosti (nebo špatnosti), aby se stal pokorným a
lepším. Netroufám si ani uhádnout, kolik lidí ta polovinná léčba změnila. Jisté
je, že si Němci dnes vybírají dobré a ještě lepší vlády i prezidenty. U nás se
neléčil nikdo – veřejně jsme všichni chlapíci a doplácíme na to, že si z
ideologie komunismu nadále neříkáme pravdu.
Ludmila
Svátková